neděle, 24. prosince 2006
čtvrtek, 21. prosince 2006
Odmítněte euroústavu! To radí Klaus-Werner Kadletschek, revanšista
Čechové! Kdyby mělo dojít k referendu o té euroústavě, udělejte velký, opovržlivý kříž ve čtverečku NE! Následujte v tom Vašeho moudrého, státnicky předvídavého a lidsky skromného prezidenta Klause a s ním celou jeho stranu ODS, která, jak se s potěšením dozvídáme, požívá tohoto času mezi Vámi největší obliby. Zdravíme ji a přejeme jí mnoho zdaru! Věru že nemáme na východ od pohoří Böhmerwald účinnějšího zastánce našich spravedlivých zájmů, za což si dovolujeme pozvat všechny pány až po úroveň okresního tajemníka na máz krombašského piva, až se zase sejdeme pod prapory našeho Landsmannschaftu. Už nám totiž dochází trpělivost s tou Evropskou unií, na kterou pořád abychom platili, platili a platili, takže se nám pomalu nedostává prostředků na zpochybňování výsledků druhé světové války. Dokud jsme museli doplácet jenom na nějaké Taliány a Portugalce, no, budiž, nějak jsme to překousli. Ale teď… stále nějaké granty, projekty, příspěvky, subvence, všichni od Litvy až po Atlantik jen natahují dlaně a my Němci můžeme krvácet, jako by v Evropě neměl kus groše v kapse nikdo jiný. Je čas skoncovat s tím vysáváním! Kdybyste nám Vy Češi chtěli udělat tu radost a odmítli euroústavu… no, úplně jako vystoupení z EU by to nebylo, ale přinejmenším nadějný začátek. Jistě chápete, jak velmi by se nám Němcům ulevilo, kdybyste aspoň Vy ty ponižující almužny odmítli, jak se na hrdý, své suverenity dbalý národ sluší. A třeba by se přidali i další. Přetrhněte ten prokletý řetěz eurovykořisťování!
Drazí Čechové! Buďte průkopníky a ukažte cestu všem ostatním, co nám také nalezli do naší Unie, čert aby je vzal! Snad si, troubové, dají vysvětlit, že se tím vzdávají své suverenity a identity – musím se zeptat mojí Waltraud, co to je – a zase jeden po druhém zalezou tam, kde byli předtím. Kdybyste věděli, jak krásně nám bylo v té staré, nerozšířené Unii! Bez všelijakých Řeků a jiných takových bychom se bývali sice také obešli, ale člověk musí umět něco obětovat. Ale teď se tím rozšířením o kdeco až někam po Ukrajinu roztrhl pytel neštěstí, a tomu my, revanšisté a sudeťáčtí zaprodanci, prostě nesmíme nečinně přihlížet, jestli nechceme, aby naši vnuci živili i Jakuty a Eskymáky. Přistupte k naší iniciativě „Zpátky za starou Unii! Evropa jen po Labe a dost!“ Slibujeme Vám za to vděčnost až za hrob – tedy za ten Váš, pochopitelně.
Dostal jsem tuhle do ruky jedny Vaše noviny, opravdu, jakživ bych do Vás Čechů neřekl, že dovedete být tak důvtipní. Aspoň pět komentátorů tam vykládalo o tom, jak je ta euroústava děsně složitá, no, svatá pravda, prase aby jí rozumělo. Já sám jsem si ji zkusil přelouskat, ale usnul jsem dřív, než jsem se dostal k lidským právům, a to jsem si dal na kuráž a Stamperl Mariakorn. Moje Waltraud sice říká, že kdo dokáže sestavit podle návodu nábytek od Ikey, ten už porozumí i euroústavě, ale to víte, ženská. Ostatně žádný nábytek nesestavuji, protože tyhle věci u nás dělá unser Alfred. Třeba by mi poradil i s tou euroústavou, i když nemusí, beztoho vím, že je to samá lumpárna. Tuhle beim Stammtisch ji sice jeden chválil, že je to dobrá věc, vlastně nic jiného než uspořádání všelijakých předpisů, aby nebyl každý pes jiná ves, a že na tom spíš vyděláme, to holt jsou někteří lidé takoví naivkové. Čemu nerozumím, tomu nevěřím, a basta. Meine Waltraud se nechala slyšet, že by to v tom Bruselu museli sepsat jako pro pitomce, abych tomu rozuměl, nevím, jak to myslela. Aspoň mě utěšuje, že nejsem sám, příkladně u Vás v Čechách je takových hromada, a jakých pánů, od politiky i od novin.
Pryč s tou euroústavou, Češi! Když nemůžete z celé Unie rovnou vystoupit, aspoň tohle pro nás udělejte! Kdybychom do toho měli co mluvit my, co se scházíme ve vlasteneckém sdružení Egerland, natáhli bychom napříč pohořím Böhmerwald zase ten pěkný plot, víte, a za ním zakázané pásmo, miny, vlčáci… ale však Vy víte. Dovedete si vážit osvědčených věcí, tuhle prý o těch dobrých, starých časech u Vás vyšel i nějaký kalendář, aby každý věděl, jak to má na takové Ostgrenze správně chodit. Jo, byl to tenkrát u nás život! Našinec mohl položit na pařez u cesty peněženku, a když tudy šel za týden, ještě tam ležela. Dneska… hanba mluvit. A nejhorší je to od té doby, co si páni v Bruselu vymysleli zrušit po těch drátech i hraniční kontroly a vůbec všechno. Leze k nám sem teď všelijaká pakáž, tuhle pochytali partu zlodějů až z Rumunska, a to ještě, prosím, ti Rumuni ani nejsou v EU. Strach pomyslet, až budou. Ale nemusí to být ausgerechnet Rumuni, sousedovi ukradli za bílého dne pod oknem auto, prý nějací chlapi z Taus, jak Vy tomu říkáte… Domaschlitze? Už si to s ním mazali k hranici, ale naši policajti je naštěstí včas čapli. Ještě to tedy u nás v Bayern není tak zlé, ale bude, jestli se nám sem od Vás rozlezou i jiné móresy, policajti pod jednou dekou se zloději, podmazaní politici a soudci a vůbec kdekdo, k tomu na každém rohu zastavárna s celonočním servisem pro chmatáky, v každé vesnici ohrada pro koupi a prodej ukradených autodílů, až se jednomu hrůzou chlupy na zádech ježí. Milí Češi, zbavte nás toho trápení a vystupte z Unie! Ať jsou zase na hranici dráty a u nás svatý pokoj! No, já vím, ono to vystoupení asi nepůjde tak hned, když už jste do ní jednou z nerozumu vlezli, ale aspoň proti té ústavě hlasujte! Ti hodní pánové v ODS vědí, proč o tom chtějí uspořádat referendum, využijte té příležitosti! Udělejte první krůček, a ono pak všechno už půjde samo, uvidíte, až k tomu vystoupení – nebo vyhození? Ale nic, nejsem prorok.
Nedbejte toho, co pak o Vás budou různí mamlasové roztrušovat: že jste nějací divní lidé, Vy Češi, když se všem v Unii líbí a jenom Vy proti ní remcáte. Naopak, Váš odmítavý postoj svědčí o kromobyčejné politické předvídavosti. Svět je plný bláznů, na tom se shodnu i s mojí Waltraud, a Vy jediní chápete, co je dobré pro nás v Oberbayern. To snad stojí i za ty Beneschovy dekrety, co kvůli nim dědeček přišel o sodovkárnu, prosím vás, já taky nevím, k čemu by mi dneska byla sodovkárna, když vodu nepiji. Spíš tomu Beneschovi postavte v Praze veliký pomník, třeba tam nad Vltavou, co dřív stával… teď si honem nemohu vzpomenout kdo. V našem revanšistickém sdružení Egerland na něj chlapi nadávají, ale byl to prozíravý státník a euroskeptik, úplně jako Váš prezident Wenzel Klaus. Moudře poznal, že Vy Češi nepatříte do Evropy, ale někam za Volhu, kde máte ty svoje slovanské bratry! A abychom my Sudeťáci nespadli do té šlamastyky s Vámi, v šlechetném hnutí ducha nás nechal odsunout sem do krásného Bayern, kde je nám tak dobře. Nebo spíš bylo, dokud si páni v Bruselu nevymysleli zbourat ty ploty na hranicích.
Nevěřte nikomu ve světě širém, Čechové, přesně jako to psal ten Váš národní básník! Tuhle, jak jsem si říkal ve Vašich novinách… no, mají to ti žurnalisti kolikrát představy, já Vám povím. Jak fajn je to prý teď, když se každý může z Čech rozjet kam chce, bez víza a bez výjezdní doložky… co na tom kdo vidí? Já taky nikam nejezdím, celý život jsem nebyl dál než tamhle v Niederhofen, co se mi tam zaběhlo tele, ještě celý týden jsem pak z toho byl špatný. Ale teď, to se ví, trajdá každý po světě, naši mladí byli lyžovat až v Tirol, považte, a prý tam člověk na sjezdovce neslyší nic než samé Tschechisch! To taky dřív nebývalo, lyžujte si doma na kopečku, holoto, když už jinak nedáte. Tohle cestování by se mělo zatrhnout, protože lidi tak jen přicházejí na hloupé nápady. Když každý sedí doma jako já, ví přesně, komu věřit a komu ne, kdo to s ním myslí dobře a kdo je jeho odvěký nepřítel. Tak to má být, každý má mít své odvěké bratry a své nepřátele, tomu já říkám pořádek. Cizina ale jednomu poplete hlavu. Přijde pak takový domů a vykládá, že tuhleten a tamhleten pronárod jsou docela slušní lidé, s kterými se dá vyjít… já bych jim dal slušné pronárody. Kdyby zase už chtělo být všechno postaru, hranice, šraňky, celníci, dráty a věže… Nebo si je aspoň zřiďte Vy Češi, protože naši mladí si v tom Tirol už moc zvykli, mají tam prý hromadu známých, říkají. No, já nevím. Spíš bych řekl, že kdo moc šilhá po cizáckém světě, ztrácí identitu. Vida, už vím, co to znamená: s identitou je amen, když my v Oberbayern máme po klidu a musíme v jednom kuse připlácet na všelijakou cizí pakáž. Poslechněte svého moudrého prezidenta, Čechové, a hlídejte si ji! A když už hledat záštitu a spojence, tak tam, kde stojí Vaše osvědčené slovanské dubisko. Tak to má být, jinak svět kráčí do zhouby. Přijdu tuhle do Kneipe a koukám jako jelen – kde jsou všichni? Kde by byli, vrčí šenkýř, naučili se jezdit na pivo do Böhmen, prý je tam lacinější a taky dobrý. Jako by nebylo všeobecně známo, že jediné dobré pivo na světě je u nás v Bayern. Tady vidíme, kam to vede, když se lidi chytají pořád nějakých novot. Ještě nakonec šenkýř hospodu zavře a já budu taky muset jezdit na pivo do Böhmen, pfui Teufel!
Ale koukám, že jsem se rozpovídal, inu, jeden si musí vylít ze srdce tu lítost. Pomalu abych se chystal na náš revanšistický sraz, kampak mi zase Waltraud dala ty koženky a klobouk se štětkou? I když to taky už není jako dřív, posledně tam docela řečnil nějaký chlap z Prag o smíření a porozumění, když prý jsme teď všichni v té Europäische Union, co to má znamenat? A oni ho, prosím, ani nevyhodili, ještě mu pár moulů tleskalo. Já vím, že ani Váš pan prezident nevidí tu Kameradschaft rád, inu, moudrý pán, jak říkám. Mějte se dobře, Čechové, a pamatujte si: pryč z té Unie! Nechte nám naši Evropu až po Böhmerwald a dále ni krok! Volte Vaši osvícenou stranu ODS, jejíž cíle tak obdivuhodně odpovídají našim nejhlubším touhám! Náš sudetský patron, der heilige Wenzel, kéž Vám žehná a posiluje Vás ve Vašem odporu!
Za všechny revanšisty a sudeťácké zaprodance
Klaus-Werner Kadletschek
(Autorem clanku je Luděk Frýbort)
----------
Diskuse k tomuto clanku se deje na adrese
http://cs-club.blogspot.com/2006/12/odmtnte-eurostavu-echov-to-vm-rad.html
úterý, 19. prosince 2006
Krádež jako lidská vlastnost
Na začátek bych se vyjádřila k něčemu, s čím se setkávám každý den.
Téměř každý lidský tvor pojem krádež dokáže nějakým způsobem pochopit. Většina má pod touto „nálepkou“ jistou představu co znamená. Pokud bychom ale pár těch tvorečků obešli s otázkou, co to tedy vlastně znamená, zjistili bychom, že každý nějak odpoví, ale kus od kusu úplně jinak.
Adéla
Znám dívku, která v restauracích krade jídelní lístky, půllitry či popelníky. Není to proto, že by jí doma snad některé tyto artefakty chyběly, ani proto, že by na ně neměla finanční prostředky. Vlastně si je přinese domů a někde je nechá ležet. Ve všech případech si dotyčného předmětu později už vůbec nevšímá. Jde tedy o ten moment, kdy samotná krádež probíhá. Dotyčná čeká, že ostatní ohromí a získá uznání. Předpokládá že ostatní(podobně staří vrstevníci) toto počínání budou honorovat jako „neohrožené a odvážné“.
Slečna je poměrně mladá a vlastně ještě v období dospívání. Její vysvětlení – „je to pro mě, na památku, to není krádež“ - plyne zkrátka z tohoto faktu. Domnívám se, že takový člověk by měl zábrany ukrást někomu peníze z peněženky nebo nějaké drahé šperky, ale pokud uzme něco, co v jeho očích nemá vysokou peněžní hodnotu, považuje to za vtip a to, že „je to vtip“ považuje dokonce za omluvu svého chování. Jinými slovy…pokud účelem krádeže nepřijdu k opravdu cenným hmotným statkům, není to krádež.
Jonathan
Po jednom večeru, stráveném porůznu v centru města, byl čas si dát alespoň malou večerní svačinku, protože žaludek už o to škrábal. Pozdní noc a tak nezbylo než zastavit se u MC Donalda, který byl po cestě. Objednávka. Pak jsem si všimla, že na displeji je částka, která neodpovídá hodnotě nákupu a že se nejspíše pokladní spletla(ošidila).
Už se chystám na ní zavolat a v tom mě můj společník ostře zarazí. Syčí na mě skrz zuby, ať jsem zticha a ať neblázním. Neustále mne přemlouvá, abych nic neříkala. Nákup ale platím já a rozdíl je ve dvaceti korunách. Překvapeně zírám, s jakou vehemencí a jak moc touží po tom mne přesvědčit, abych ukradla těch dvacet korun. Asi by měl radost za mne.
Michal
Později jsem svou příhodu z MC Donalda vyprávěla jednomu příteli. Pracuje jako číšník. Dokud jsem neřekla, že se vše odehrálo právě u MC Donalda, souhlasil semnou, že by taky na případnou chybu obsluhy upozornil. Když se ale dozvěděl a tom, kde se příhoda stala, dodal, že u MC Donalda by mu to bylo jedno a že by si to stejně ti všiváci zasloužili.
Chtěla jsem samozřejmě, aby tenhle pro mne zvláštní postoj vysvětlil. Bylo mi řečeno, že tak obrovský „byznys gigant“ by to ani nepoznal, že zaměstnanci nic nahrazovat nemusí. Jinými slovy…pokud se to nikdo nedozví, není to krádež. Navíc samotná firma nás prý také vlastně okrádá, protože například šidí na váze, předražuje…
Pokusila jsem se poukázat na fakt, že je to třeba i pravda, ale že ho nikdo nenutí, aby si výrobky kupoval. Co se týče marketingu, vše je založeno na svobodné vůli, přestože u některých jedinců zmanipulovatelné.
Ještě nadnesl fakt, že reklama zmíněné restaurace je zacílená na děti a že je to vydírání a tlaku dětí se nedá odolat…rodičem zatím není, ale možná že kdyby ano, opravdu by asi neodolal. Každý svého štěstí strůjcem a dokud jsou naše děti malé, tak i jejich.
Soused
Je to ten typ, co si rád přijde k nějakým věcem „zadarmo“. Pokud se mu podaří obzvláště vypečený podvůdek, je to pro něj podobné, jakoby se spisovateli podařila kvalitní povídka nebo kuchaři úžasný recept.
Co tedy říci závěrem? Když před Adélou zmíním, že se podle mého názoru jedná o krádež, je celá zaražená a souká ze sebe něco o „legraci“.
Když na tuto skutečnost podotknu u Jonathana, diví se mi proč to tak vnímám, když můžu dostat něco, za co nemusím platit. Michal mi sice za pravdu dá, ale ve svém nazírání má výjimky. Tvoří je firmy, které vydělávají příliš, než aby je dokázal přijmout jako obyčejné subjekty trhu. Používají mazané metody, jak vydělat, mazané metody, jak lidem „zachutnat“. Zaslouží si proto i krádež, neboť soucit s okradenými zřejmě dokáže prožít jen u těch, jimž se podnikání nedaří, nebo alespoň ne tolik. Takoví se neokrádají. Ale velké mezinárodní firmy?To je přece něco jiného.
Pokud bych našla odvahu a pověděla bych o svém pocitu sousedovi, nepromluvil by na mne přibližně půl roku. Už se to totiž jednou stalo. Je hrdý na to, když něco dokáže šikovně „urvat“, ale pokud by jeho počínání někdo nazval pravým jménem, hodně by se rozčílil a dotyčného začal nenávidět. Je to velice zvláštní. Přestože se leckde pochlubí, jak to dobře ukradl, při slově zloděj se mu zježí všechny chlupy…
Při mém pozorování jsem došla k jakémusi závěru. Myslím si, že pojem krádeže je chápán u různých lidí do různé míry a ta je založená na míře jejich soucitu s ostatními. Nejspíš ti, kteří vůbec nepociťují soucit s okradenými, mají k tomuto konání nejblíže.
Jak je asi majiteli restaurace, když mu ukradnou všechny jídelní lístky a zůstanou mu po večeru dva půllitry…?
Jak je asi mladému brigádníkovi, který po směně zjistí, že má manko, které mu spolkne celou jeho výplatu…?
Jaké to je, když se člověk splete a ten druhý ho na to soucitně upozorní. Ten pocit je mi o mnoho příjemnější než pocit z toho, že sem ušetřila dvacku…Ale někdo to má obráceně…
Jsou lidé, kteří některé krádeže omlouvají a jiné ne…
Jde však o princip. Jde vždycky o jedno a to samé. Rozdíly v podstatě nejsou. Je to stejné, když někomu vezmu deset tisíc, je to stejné, když mu vezmu dvacku. Je to jedno, jestli je to bohatý podnikatel, nebo už má právě jenom tu dvacku. Z hlediska okradené osoby, samozřejmě, pocity různých lidí se liší. Bohatému člověku možná opravdu ta dvacka nebude tolik vadit jako chudému. Ale copak je to důležité?Z našeho hlediska jde přece stále o to samé, at už je na druhé straně kdokoliv. Nebo snad ne?
Michaela Apricot
Požírač tady a teď?
Tím se dostávám k tématu počítač a požírač duší, jak to nazvala jedna blogerka. http://chabova.blog.respekt.cz/c/998/Mobilni-prokleti.html.
Bohužel v diskusi více tento pojem nevysvětlila.Ale vedla mě k tomuto zamyšlení.
To spojení ..požírač duší, se mi zdá docela trefné.Je z něj jasné, jak to autorka cítí.
S jejím názorem se zcela neztotožňuji, ale v souvislosti s článkem mě napadlo, že internet je zkrátka součástí dnešního života, je to jakýsi geniální průlom ve vývoji lidstva..o tom není pochyb.Je to obrovský krok vpřed, krok svobody a nezávislosti, krok seberealizace mnoha lidí.Nekonečný a nekončící:o)) zdroj informací. Obrovská pomoc všem , kteří si chtějí cokoliv "zkusit" , ale nevěří si nebo zkrátka nechtějí vstoupit do agresivní reality dnešního světa a pokusit se své vize zrealizovat "doopravdy".
Dosud je to pro mě jasné.
A teď se vrátím k těm "pocitům".Žiji se svým přítelem a mohu ho pozorovat. Můj přítel věnuje velký díl svého volného času práci s počítačem. Miluji jej a přeji si jeho štěstí. Pozoruji ho a mám z něj mnoho pocitů, mnoho poznání. Jedno z nich má právě spojitost s internetem.
Myslím, že můj přítel je velmi dobrý "pisatel", který rozhodně má co nabídnout světu. Myslím, že touží po seberealizaci, touží po tom zanechat tady po sobě otisk. Ostatně jako většina lidí, kteří si to uvědomí. Vidím člověka, který miluje svůj virtuální svět, který z bezpečí svého křesla v zatemnělé místnosti pozoruje svět..virtuální...a uspokojuje se dokonalým popsáním této skutečnosti, často geniálními vhledy do duší ostatních lidí, které možná i životy těchto lidí mohou ovlivnit. Vidím laskavého a citlivého člověka, který pro svou jemnost nemůže snést realitu ,ve které je nucen žít.Raději by tedy rychle zemřel.."aby to už měl za sebou". Proto žije v té virtuální. Pro to bezpečí a pro pocit růstu. Neboť kde nejsou výzvy, není boje, kde není boje je smíření a kde je smíření je růst.Virtuální růst.
Napadá mě, že si lidé , kteří jsou skutečně "napojeni na svůj počítač" vytváří virtuální situace,komunikaci, rodinu, práci,zkrátka svět..ve kterém se jim lépe žije. Není tam ten boj,emoce,zrady, nejsou tam hádky, tím, že druhé "nevidíme" tak nám jde s lehkostí používat humor i ve vypjatých situacích...a hlavně- počítač můžeme vypnout, můžeme ho ovládat.Máme nad ním ..alespoň zatím ..navrch.
Přemýšlím nad tím co píšu. I pro mě znamená počítač úžasný svět možností. Zatím jsem do tohoto světa pouze nakoukla..a přesto mě už hodně pohltil. Ve skutečnosti bych velkou část svého volného času ráda trávila na počítači..ale protože to zatím nejde(povinnosti,obsazenost přístrojů) jsem toho uchráněna. Co by se ale stalo, kdyby mé možnosti byly zcela otevřené?
Já nejsem příliš dobře ukotvená v realitě. Mnoho věcí mi vadí, neumím v nich růst, celý život mě de facto tíží..ale mám dojem, že.. musím(díky dětem především). Je mi jasné, že mít možnost..určitě bych mnohem více žila v realitě virtuální.
Jde jen o to, že v tom cítím jakýsi rozpor. Stále ve mě zní Oshovo tady a teď..a já cítím to tady a teď v tom kde žiju..i když se zdá, že právě internet je tou dokonalou součástí dnešního života. Jsou tedy blogeři(myslím tím všechny ,kdo s počítačem "žijí") tady a teď a my ostatní(kteří "nemůžeme") jsme pozadu?
Vracím se na začátek. I já chci rozprostřít své ego.. zajímá mě , co si o mých myšlenkách myslí ostatní. Zajímá mne diskuse o věcech ,které jsou důležité pro mne i pro jiné.
Není v tom vlastně jakési řešení?
..můj muž žije virtuálně, mohu tedy s ním komunikovat virtuálně..
Jen je v tom pro mne stále ten rozpor.I když naše komunikace virtuální je bezpochyby mnohem víc tvůrčí než ta reálná.Rozpor je v tom, že občasné setkání v realitě nás může..a děje se to .. překvapit...je to zkrátka jiné, většinou mnohem "těžší:..a to právě proto, co nám virtuální realita nemůže dát...a to jsou pravé, nefalšované emoce, které se projevují v pohybech, řeči těla, výrazu, pachu, tónu hlasu..to vše nám motá hlavu..a jakoby odvádí pozornost od daných témat.
Ale je to opravdu tak? Není to právě ta zavádějící výhybka do země snů, kde problémy "neexistují"?
Také mě napadá ,zdali to všechno, co k tomuto tématu cítím, není pouze boj s mým mužem a touha po jeho pozornosti, kterou věnuje spíše počítači. Říkám ne a ne a ne. Je jedno jestli lidé sedí u počítače nebo opravují auto či myjí podlahu. Je to prostě to, co je baví.
Ale vrátím se k požírači duší. Mám-li virtuální rodinu, vztahy, práci a seberealizaci, sex a vše co by mě mohlo napadnout..může v této "konkurenci" , která je daná především možností naprosto ovládat tuto virtuální realitu..bez zpětné vazby(neboť stále je tu ta možnost vypnutí počítače)..soutěžit ta žijící rodina,ta nudná a nenaplňující práce, ten stereotypní sex a vůbec ten celý nezajímavý člověk..o kterém nikdo vlastně ani neví?
Je tedy naše duše rozprostírající se na internetu svobodná anebo je požírána sněním o tom..jaké by to mohlo být..kdyby..
Silvie
pondělí, 18. prosince 2006
Ukazovátko
Svět je podivné místo, pokud se týče způsobu, jakým si v něm počíná homo sapiens sapiens. Události posledních dnů přinesly celou řadu souvislostí, na které bych, z poněkud jiné strany, jak je mým zvykem, poukázal.
Hlavní aktér sametové revoluce Václav Havel dostal od George Bushe jako jeden z mála cizinců nejprestižnější americké vyznamenání. Spolu s ním řád převzalo dalších deset Američanů, a jestli jsem dobře viděl televizní záběr, také bývalý slavný herec Charlton Heston. Ano, to je jeden ze slavných protagonistů filmu Romulus a Remus, ale také nejslavnější obhájce „práva“ vlastnit střelnou zbraň (už řadu let je předsedou americké asociace podobně naladěných „vlastenců“ a zdárně několikrát zablokoval přijetí zákona o omezení prodeje střelných zbraní).Žalářník a masový vrah z kambodžského vyhlazovacího tábora z 80. let klidně prohlásil: „Kdyby strana a vláda rozhodla, že můj strýc je zrádce socialismu, zlikvidoval bych ho také.“
Když Iráčané díky televizním záběrům mrtvých těl zabitých synů Saddáma Husajna uvěřili, že jsou Udaj a Kusaj mrtvi, oslavili konec zabíjení tamním běžným způsobem – střelbou do vzduchu. Později vyšlo najevo, že zbloudilé a padající kulky zabily třicet lidí.
Co mají tyto události společného? Puška je jen puška, a nedá se s ní dělat nic jiného, než střílet. Proč jsou ale lidé tak nepoučitelní a vyrábějí další a další střelné a jiné zbraně? Proč si ničí vzduch a vodu a nekontrolovatelně se rozmnožují atd.? V čem je příčina pravidelného dějinného selhávání intelektuálů? Proč se Němci (a Italové a Číňané a Iráčané a Chilané a další podobní „kambodžané“) nechali opít Hitlerovým ( Mussolliniovým, Maovým, Husajnovým, Pinochetovým a podobně Pol Potovým) rohlíkem a tolik lidí i u nás pasivně následovalo jeho (nacistické, maoistické, komunistické či naftové či zbrojařské a ziskové, či, jako v případě dr. Mengeleho, vědecké) instrukce?
Zkusme se na to podívat zcela jinak. Co když je příčina problému uvnitř každého z nás? Malé děti do určitého věku neumí lhát. Když na něco v rámci testu, který zkouší, jestli a za jakou odměnu by zalhali, ukazují prstem, nezalžou a nezalžou. Jenže psychologové dali dětem do ruky ukazovátko, a vida, i ty velmi malé a jinak prokazatelně lži zcela neschopné děti klidně lhaly.
Co to naznačuje? Nabízím dva z mnoha pohledů. Za prvé, jsme evolucí naprogramováni na život v africké lesostepi v tlupě maximálně o 25 členech. Našimi zbraněmi jsou nehty a zuby. Na to máme v mozku příslušné „brzdy a pojistky“. Jenže člověk, který by jinak králíka nezabil, vezme „ukazovátko“, tedy luk a šíp, a vida, už to jde. Dnes coby pilot zmáčkne tlačítko a vypustí z letadlo bombu, konzumuje každodenní porci bifteků a párků, ale při pohledu na kapku krve omdlévá. Coby vládní úředník podpisem na rozhodnutí postavit další gigantickou hydroelektrárnu zničí existenci stovkám vesnic a statisícům lidí. Nikomu přece přímo neubližuje, že ano? On přece jen mačká tlačítka, podpisuje oběžníky, on jen ukazuje „ukazovátkem“.
Za druhé, naše vědomí prostě nezvládá jak emoce, tak příval nových a dalších informací a událostí. Lidově řečeno, nemáme na to, co se kolem nás děje, „buňky“. Jsme snadno (zvláště v davu, v kině nebo před televizní obrazovkou) opiti rohlíkem. Příroda a evoluce nás vybavily na střet s králíkem nebo lvem (zaútočíme, nebo utečeme), ale ne na setkání s malou mocí vládního či magistrátního úředníka, s plynovým pedálem v automobilu řítícím se zakázanou rychlostí či s výše zmíněnou střelnou zbraní.
Slavný psychologický test Stanleyho Milgrama navíc odhalil, jak jsme, i přes to, že jsme si do označení svého druhu dali slovo „sapiens“, rozumný, hned dvakrát za sebou, neuvěřitelně snadno zmanipulovatelní. V onom testu měli studenti tlačítkem přidávat elektrický proud a „trestat“ tak pokusné osoby, které viděli jen na monitoru, vždy, když nezvládly zadaný úkol. Ukázalo se, že naprostá většina pokusných osob před monitory klidně přidávala proud a „mučila“ pokusné osoby, které se na monitoru svíjely bolestí a dokonce i umíraly (samozřejmě, bylo to domluveno a bolest a smrt byla jen předstíraná). Jen velmi málo studentů pokus přerušilo a mělo dost morálky, selského rozumu, a jak je vidět, i osobní odvahy „neuposlechnout“ příkaz.
O čem to uvažuji? O tom, že bychom své instituce a zákony a mocenské mechanismy měli nastavit tak, aby to odpovídalo (evolučně) daným možnostem našich organismů. Že bychom, tak jako každého řidiče autobusu, zodpovědného za životy padesátky přepravovaných lidí, i své politiky a generály a zákonodárce a soudce a policisty atd. měli prověřovat psychotesty. Že by ze zákona měli být tito tak dobře placení zodpovědní přímo a okamžitě zodpovědni za svá (politická, ekonomická, zákonodárná či vojenská) rozhodnutí. Když už jim dáváme do rukou ona pomyslná „ukazovátka“.
Je konečně třeba naučit se se sebou, a následně i s „ukazovátkem“, zacházet. Na to sice budeme potřebovat hezkých pár generací, ale jinak to nepůjde. A mezitím si na všelijaká ta ukazovátka, a především na svou neschopnost odolat pokušením (moci, nezodpovědnosti) dejme setsakramentský pozor.
Vlastimil Marek
Blogerské manévry, aneb cenzura na Respektu?
Jakpak je to vlastně s cenzurou v našich internetových denících? Ross Hedvicek, proslulý spamer z USA, původem z Kojetína, s kanadskou národností a americkým občanstvím, pronikl nejprve na blog.sme.sk, kde se mu nijak zvlášť nevedlo. Poté co vznikl blog.respekt.cz, objevil se i tam dokonalý fenomén Hedvicek, trhající rekordy v čtenosti i hodnocení (karma). Náhodnému pozorovateli mohlo připadat podivné, že ačkoliv na blog.sme.sk se Hedvickova karma pohybovala okolo 5,2 na blog.respekt.cz dosahovala astronomické výše 23,59.
Žeby češi oceňovali jeho výpady proti čechům pětkrát více než slovenští čtenáři? Možné je všechno. Dokonce i ta poslední událost, která se odehrála dnes. Posuďte sami, zda se jedná o první příznak cenzury v českých periodikách, nebo zda se jedná o šikovnou frašku s jednoduchým dějem.
V Neděli dne 17.12.2006 umísťuje Ross Hedvíček na svůj blog.respekt.cz článek "Filtrování pravdy pravděpodobnosti" Článek je to krátký a končí tímto vloženým textem:
Následující část textu byla odstraněna v souladu se zněním Tiskového zákona, tedy zákona číslo 46/2000 Sb. ze dne 22. února 2000 o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změnách ve znění dle zákona 302/2000 Sb.
Pod článkem se okamžitě objevují nesouhlasné komentáře, spílající respektu za odpornou cenzuru:
Pěkný den, jen stručně, neboť spěchám. Text si smazal sám autor, já samozřejmě nic nemazal. Zřejmě je to nějaká manipulace se čtenáři jakožto pokus o protest – jistě to vysvětlí autor.
Vtip pana Hedvíčka (psáno pod nickem Frantisek) pokulhává: při každém přihlášení se zapisuje ip adresa a čas, takže je vidět, že z mého počítače ani účtu to nebylo. Smůla, no.
Hodně štěstí při dalších dezinformacích.
17.12.2006 19:19:28, Adam Javůrek
ještě dodatek k mému komentáři: slovo "smazal" asi není správné, když tam žádný text pravděpodobně ani nebyl. :) Asi to bylo v téhle podobě od začátku.
Jestlipak pan Hedvíček přizná, jak to bylo doopravdy.
17.12.2006 19:35:19, Adam Javůrek
Kdyz jsem se prave ted snazil znovu vlozit puvodni text, tak mi to blogovaci system NEPOVOLIL s vyjadrenim ze "Website has programming error". Tak napred ma nekdo pristup k memu pocitaci a ted zase "programming error"?
Nikdo z nás administrátorů žádný zásah podobného typu, jaký tu pan Hedvíček naznačuje, nezvažoval ani neprováděl. Kdybychom spatřovali obsah jakéhokoli blogu jako problematický (tj. kdyby byl v rozporu z kodexem bloggera), obrátili bychom se v první řadě na autora samého a požádali jej o spolupráci při řešení. Mazání postů na individuálních blozích neprovádíme a nestalo se tak ani v tomto případě.
Musím se domnívat, že pan Hedvíček se tu dopouští úmyslné a dobře sehrané mystifikace, ať už jsou jeho záměry jakékoli.
David Mervart, administrátor
čtvrtek, 14. prosince 2006
Zabij komunistu, posílíš mír...
Neznám pana Matonohu. Letmé seznámení proběhlo přes obrazovku počítače. "Vychutnal" jsem si jeho "otevřený dopis KSČM" na You Tube.
Tento otevřený dopis není třeba přetiskovat. Pan Matonoha v něm pomocí vulgárních slov sděluje, že je proti cenzuře vulgárních slov v televizi.
Ve společnosti panuje až utkvělá myšlenka, že zakázání KSČM, případně zavěšení komunistů na veřejné osvětlení, je jediná možnost, jak dosáhnout světlých zítřků.
"Zabij komunistu, posílíš mír." paroduje známé bolševické heslo ve svém článku David Grudl.
Příznám se, že když jsem kdysi vyběhl na zastávce z trolejbusu, který jsem řídil, abych na něj napsal čerstvou informaci, že "Jakeš padl", měl jsem velkou radost a vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, že "teď si to půjdu s těmi komunisty vyřídit", jako to udělali mnozí čeští "vlastenci" s Němci po druhé světové válce. Nejsem mstivý. Není to můj klad, není to moje duchovní píle, prostě jsem se tak narodil.
Narodili se se svým přesvědčením i komunističtí voliči? Komunistická strana má u nás poměrně širokou voličskou základnu. Tito voliči volí stranu, která již mnoho let nemá zastoupení ve vládě. Pokud by tato strana byla zrušena, voliči by pravděpodobně přesunuli svoji pozornost na ČSSD. Tím by se stala ČSSD silnou parlamentní stranou. Zřejmě by vyhrála volby. Pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to, že ti kdo požadují zrušení KSČM, pocházejí logicky z řad příznivců ČSSD. Přesto se tak nedeklarují. Zajímavým příspěvkem k tomuto tématu je určitě článek v Britských listech "Strana aneb partaj".
Pokud se ještě vrátím k té cenzuře o níž hovořil svým osobitým způsobem pan Matonoha, přiložím zajimavou paralelu s Radkem Hulánem, aktivním komunistobijcem. Na jeho webu si můžete přečíst článek od Jiřího Vacka Hodní a nevinní komunisté aneb jak se nám pod nimi žilo.
Potud je vše pochopitelné. Situace je ale složitější. Ve svém článku "Komentář nebyl publikován, neboť jste idiot" konstatuje:
"Žít na této planetě jako člověk, jehož IQ je objektivně vyšší než u 99% populace, je úděl vskutku nesnadný. Všude kolem jsou poté téměř výhradně "idioti" (tedy lidé s nižším IQ než je to moje), pomalu a špatně chápající."
To je řekl bych, naopak čistá esence komunistického světonázoru. V dobách komunismu jsme neustále slyšeli, že jen komunistická strana nás může dovést ke štěstí, a že celý ostatní svět dříve či později dospěje k témuž závěru. Jen komunisté vidí věci takové, jaké jsou. Jen oni mají ten "správný" světonázor. A pokud dělníci a rolníci v jiných zemích nepřebírají moc do svých rukou a nechávají se nadále vykořisťovat, je to jen proto, že jsou pomalu a špatně chápající.
S komunismem a vůbec každou diktaturou jde ruku v ruce cenzura. Na mnoha blozích se provádí cenzura diskusních příspěvků, neboť autoři se domnívají, že názory, které nezapadají do jejich vidění okolního světa, nemají na jejich stránkách co dělat. Tyto názory jsou mnohdy označovány za bláboly, případně štvavé útoky (jak podobné komunistické terminologii) a jejich odstraňování je zdůvodňováno přínosem pro čtenáře. Ano, i komunisté cenzurovali kvůli "lidu", který si přál "klid na práci". Vytváří se tím taková "virtuální realita", neboli "potěmkinovská vesnice."
Lidé s rudou beranicí na hlavě, kteří byli aktivními členy strany a schvalovali její postup, se zrušením této čepice, respektive jejím zakázáním, nezmění. Ta čepice je pouze symbol. Jednou je to hnědá barva nacismu, podruhé rudá barva komunismu. Jedna barva střídá druhou a člověku uniká, že to je jen povrch. To co způsobuje problémy, je uvnitř. Jak říká v diskusi k tomuto článku Radek Hulán:
"...Jiří Roup nám tu jasně dokázal, že jeho IQ a argumentace je natolik nízká/špatná a zmatenost natolik vysoká, že nemá smysl se mu snažit cokoliv vysvětlit. Narodil se jako socka, komunista, a tak také asi i zemře..."
Pojďme o dům dál, s lidmi mimo elitu člověk většinou jen ztrácí čas, nemají mu co nabídnout..."
Vždy je to onen pocit elity. Fašisté, komunisté a všichni ti noví "isté" se vyznačují stejným pocitem předurčenosti (ať již genové či třídní) k vládnutí těm ostatním. Pokud seznají že s námi jen ztrácejí čas, je to vždy ještě ta lepší varianta.
Boj proti komunistům se mi jeví jako prvoplánový populismus. Myslím si, že člověk by měl hledět na jednání jiných s otevřenou myslí. Oprostit se od nálepek, které si každý podle své libosti lepí na čelo tak, jak se mu to hodí.
Jsem pro zrušení komunismu. Toho, co je uvnitř nás, tomu, který staví naše názory z betonových pilířů a přesvědčení jiných ostřeluje zpoza svého bunkru soukromých představ a vizí. Jsem proto, aby lidé spolu diskutovali a snažili se pochopit jeden druhého. Inteligence není žádná modla. Jak je vidět na některých osobnostech dnešní doby, míjí se s charakterem a tím ztrácí svou stěžejní důležitost. Nikdo nejsme špatný ani dobrý člověk. Někdy jsme hlupáci, jindy jsme chytří, někdy se zlobíme, pak se zase radujeme. Občas někomu pomůžeme, jindy ublížíme. Všichni se narodíme jako "socky" a jako "socky" z tohoto světa odcházíme. Byť se možná někteří domnívají, že se jim podaří do pohřebních šatů propašovat zlatou kartu American express, ve skutečnosti si z tohoto světa odnesou jen to, co zanechají v těch druhých.
Nejen proto je dobré mít k těm druhým respekt. Bez respektu k jiným bytostem nám bude komunistická čapka, jakož i další slušivé ideologické čepičky neustále padat do očí a my jen těžko své zdvižené nosy uchráníme od nárazu. Ano, problém není v té zdi co si o ní rozbíjíme nosy, problém je v tom, že tu zeď občas nevidíme.
Hudba: Klava 2:21min
Převzato z http://roup.blog.respekt.cz
úterý, 12. prosince 2006
Naše televizní kaše
Nevěřím na to, že televize má negativní vliv na vývoj člověka. Q.Tarantino proseděl celé dětství u televize, a přesto se dokázal poměrně úspěšně zapojit do společenského systému a ještě z něj šikovně profitovat.
Věřím však na škodlivost přihlouplých reklam. Neříkám, že by se měli zakázat. Cigarety se také (zatím) nezakazují. Stačilo by jen stejně jako u každé cigaretové krabičky uvádět, jaké jsou následky při častém užívání nabízeného produktu.
Stravovací návyky pro celý život se vytvářejí v dětství. Nevadí, když musíme přetrpět přihlouplé reklamy na neúčinné mastičky, elektronické šunty či všelijaké rozličné kuchyňské "vynálezy". Pokud máme všech pět pohromadě, čas reklam využijeme k nějaké smysluplné činnosti. Skutečně nejde o "pořady", mající nějakou výpovědní hodnotu.
V případě dětí je to jiné. Pro děti je televizní obrazovka oknem do vnějšího světa. Ještě netuší, že skutečnost je mnohem složitější než jak ji vykresluje tlusté sklo žhnoucích obrazovek.
Britové s jejich investicemi do virtuální monarchie jsou úsměvnou kuriozitou vyspělé části Evropy, nicméně nápad se zákazem "škodlivé" reklamy není vůbec kuriózní.
Nedělám si bohužel iluze, že u nás by se něco podobného, byť v omezené formě (třeba se zákazem vysílání těchto cílených reklam do 20 hod) prosadilo. Okolo reklamy a médií se točí obrovské peníze a naši politikové jsou stále ještě lačnější sociálního zajištění (svého) než nějakých komplexnějších pohledů na společnost a její vývojové perspektivy.
Však oni se již nějak sžijí se svými povislými břichy, tachykardií, cukrovkou, dnou či artrózou a s pokrčením ramen vše přičtou životnímu stylu, který sice není ideální, ale... znáte to.
Sacharóza neboli rafinovaný cukr není nic, co bychom museli organismu dodávat. Naopak. Při jejím trávení nutíme zažívací systém sáhnout na své zásoby vitaminů a minerálů, aby byl schopen sacharózu zpracovat. Důsledky, které jsou s tím spojené, hradíme pak společně ze společné "zdravotní kapsy", skuhrajíce, jak je to zdravotnictví drahé. No bodejť by nebylo, když s ním dotujeme všechny ty chudáky výrobce tím, že jim dovolujeme své výrobky cpát našim dětem do jejich rozzářených, hltajících oček.
Ačkoliv je všeobecně známé, že počty srdečních onemocnění jsou v přímé souvislosti s naši životosprávou, nikdo z našich zákonodárců se o to nezajímá. Raději prosazují stavby fotbalových stadiónů, zřejmě v bludném pocitu, že dvouhodinový řev s pivem v jedné ruce a párkem v druhé, je nějakou sportovní aktivitou.
Omezit, nebo nějakým způsobem regulovat škodlivé reklamy (kouření, alkohol, nezdravé potraviny cílené na děti) nás nic nestojí. Naopak by to přineslo zisk. Ale je možné, že by to ubralo zisk někoho jiného. A možná, že to nakonec rozhodne.
převzato z roup.blog.respekt.cz
Pseudovědecké pojednání na téma prostituce
Slovo prostituce má přinejmenším dva významy. Jednak se jedná o poskytování pohlavního styku za úplatu a mimo to je chápáno jako kupčení s vlastním přesvědčením. Jedná se mnohdy o dvě odlišné skupiny lidí.
Podívejme se blíže na význam první. V této skupině spoluobčanů jsou aktivně zapojena obě pohlaví. Dávají k dispozici své tělo, nebo alespoň jeho část. Takovéto jednání lze klasifikovat jako transparentní prostituce.
Vedle ní by bylo možné při troše dobré vůle zařadit prostituci netransparentní. Ta mnohdy není v lidském povědomí pod tímto pojmem známá. Jsem ochoten se ponořit do netransparentní prostituce trochu hlouběji.
K samotnému styku mezi samečkem a samičkou dochází za účelem zachování druhu. Aby byla činnost směřující k zachování druhu provozována, při jejím provádění dochází k vylučování různých chemikálií, které vyvolávají pocity, jež naše ego klasifikuje jako libé, příjemné, ba v mnoha případech až extatické.
Podobně je tomu s jídlem. I při něm ze stejných důvodů pociťujeme příjemné pocity. Pro zpestření jinak nudné úvahy můžeme poznamenat, že ve starověkém Římě bylo zvykem po bohaté hostině pírkem šimrat hrtan, aby došlo k vyprázdnění obsahu žaludku. S prázdným žaludkem pak bylo možné pokračovat v navozování libých pocitů. Ekvivalentem pírka bychom v sexu mohli nazvat antikoncepci.
A pojďme zpět a ještě hlouběji.
Není od věci při této příležitosti zmínit programy, které bývají v základní výbavě většiny samečků, a které uvolňují chemikálie našemu egu nepříjemné. Uvolňují je v situacích, kdy se cítí sameček ohrožen ve své roli výhradního producenta potomků své smečky. U samiček je tento program spouštěn v situacích, kdy hrozí, že sameček opustí smečku kvůli jiné samičce. Pro větší srozumitelnost je možné používat v této souvislosti výraz žárlivost.
Z pragmatického pohledu jde o obchod, který je třeba právně ošetřit.
Takovýto obchod se ratifikuje rituálem nazývaným svatba. Instituce manželství je předpokladem k úspěšnému hromadění movitého majetku a zázemím pro pěstování potomků a žárlivosti.
V dávných dobách si rodiče pěstovali mnoho potomků, neboť tehdy nebylo funkční kvalitní důchodové a sociální pojištění. Není od věci připojit doušku, že dnes, v době penzijního připojištění, infarktů a rakovin stačí potomek jeden. Slouží nám pro radost a sebeprezentaci, případně k realizaci vizí, které se nám nepodařilo zhmotnit na sobě samých.
Očekává se, že manželka bude svému manželovi po vůli a naopak. Sen mnoha žen je muž zajištěný a úspěšný, který by jim zajistil životní komfort. Pro ženu je mnohem snazší styk s mužem, který ji zahrnuje hmotným bohatstvím, než s mužem, který ji nezahrnuje naprosto ničím.
Kdysi, před mnoha lety, jsem občas cestoval za prací osobním vozem s kolegou, který se mi svěřil se svým poměrně jednoduchým receptem na Šťastné manželství.
Řekl mi zhruba toto:
"Když je stará nepříjemná a všechno jí vadí, kouknu se do krabice kde jsou peníze na domácnost. Pokud je prázdná, přihodím tam nějaký prachy a všechno je zas v pohodě."
Není problém narazit na muže v seniorském věku, který má po boku mladé atraktivní děvče. Rozdíl dvaceti a více let není nic neobvyklého. Pravidlem ovšem bývá, že onen muž vlastní tučné konto.
Ani ženy seniorky si neodpírají zajíčky, zde je ovšem pro změnu pravidlem tučné konto na straně zralé ženy. Otázku nakolik je tato takzvaně netransparentní prostituce společensky škodlivá, ponechám na čtenáři.
Druhá skupina spoluobčanů se orientuje na kupčení s vlastním přesvědčením. Jejich výskyt je rozšířený zvláště v politické, případně mediální sféře, kde nalézají bohaté uplatnění. Tato skupina prostitutů či prostitutek většinou nenabízí svá těla. Ostatně jejich nabídka v tomto směru nebývá příliš atraktivní. Jejich potenciál není vně jejich těl, nýbrž uvnitř, dobře uschován, takže pouhým okem těžko identifikovatelný. K jeho odhalení je třeba rozumu, zkušeností a moudrosti, k jeho využití pak pro změnu hamižnost, jdoucí v milostném objetí s touhou po moci.
Tato druhá skupina prostitutů a prostitutek se vhodně doplňuje s netransparentními prostitutkami či prostituty z první skupiny a mohou utvořit harmonický celek, který nazýváme rodinou, což je základ státu.
Převzato z roup.blog.respekt.cz
Troubíte na slony?
Když jsem se seznámil se svoji přítelkyní, první zvláštností, která mne u ní zaujala, bylo troubení na slony.
Jedeme si takhle po rovné silnici mezi Trutnovem a Dvorem Králové, když mi moje drahá polovička říká.
"Zatrub."
"Proč?" ,nechápavě se na ni podívám.
"Pro štěstí. Vždycky,když jedu okolo slona, tak zatroubím pro štěstí." Odpoví mi sladce.
Na trase mezi výše zmíněnými městy je totiž plechový slon. Je to reklama na Dvorskou ZOO. Věděl jsem, že občas slouží jako místo, kde adolescenti projevují svoje emoce pomocí štětce a barvy, nebo spíše pomocí sprejů, koupených z kapesného svých těžce pracujících rodičů. Nevěděl jsem však, že tento slon může fungovat také jako nositel štěstí. Samozřejmě ,pokud zatroubíte.
Je mi jasný ten princip. Něco jako modlitba. Když na něco stále myslíme, ono se to nakonec stane. Je to princip soustředění. Něco jako přání ,která máme ,když padá hvězda. Naše přání musí být v našem podvědomí neustále přítomno, abychom jej byli schopni vyslovit ,kdykoliv máme to štěstí a vidíme padat hvězdu.
Bohužel trpím podivným předsudkem, že účastník silničního provozu by měl troubit pouze v případech, kdy tím upozorňuje na nějaké nebezpečí, které si ten na koho troubí neuvědomuje. Troubení, které by bylo určeno plechovým slonům, mi připadalo tak nějak nevhodné. Ani jsem vlastně nevěděl proč vlastně. Bylo to snad moje konzervativní myšlení, které bylo na vině?
O mnoho měsíců později jsem jel v noci toutéž trasou, pršelo, viditelnost nebyla nejlepší, když tu jsem sebou trhl při zaznění klaksonu protijedoucího vozu.
Co se stalo? Přemýšlel jsem nervozně. Nesvítí mi světla? Oslňuji? Vláčím za sebou stařenku zachycenou za nárazník? Je na silnici nečekaná překážka? Hlavou se mi honilo tisíce možností. Zpomalil jsem a rozhlížel se po temné silnici. Možná mi nesvítí jedno světlo...
Vylezl jsem ven a světla zkontroloval. Vše bylo v pořádku. A potom jsem si to uvědomil. To ten slon. Člověk, který jel proti mě ,měl asi dojem, že má málo štěstí a tak jej požadoval od plechového slona. To bylo to troubení. Řidič prostě myslel na štěstí... pochopitelně ,že na to svoje.
Jak složité to asi musí být pro toho slona, když představy o tom, co je to štěstí, jsou tak rozdílné.
Představím si kupříkladu, že proti mě jel muslim. Jeho představa o štěstí byla ta, že budou všichni okolo něho stejného vyznání jako on. Slon se nadechne ,aby vyplnil jeho přání, když v tom jede okolo křesťan a zatroubí si svoje štěstí. To aby byl svět pro změnu plně křesťanský. Slon se zarazí a přemýšlí ,jak tato dvě přání vyplnit. Možná se už blíží řidič ateista, chystající se zmáčknout svůj klakson...
Nezávidím plechovému slonu mezi Trutnovem a Dvorem Králové. Je pravda ,že by to mohl mít ještě horší. Nyní musí plnit přání jen těm, kteří jedou právě touto trasou a jen těm, kteří na něj zatroubí. Ale přesto. Těžká šichta. 24hodin denně, sedm dní v týdnu. Skoro jako politikové. Dovedu si představit, že takový politik je na tom vlastně obdobně, takže je jen pochopitelné, že již dávno rezignoval na přání těch, kteří na něj stále troubí se svými představami o štěstí. Lze pochopit, že se nakonec uchýlí k prosazování té své představy štěstí, a že my voliči to pochopíme.
Ostatně ono se to troubení k němu dostane tak jednou za čtyři roky.
Mnozí tomu věří. Že stačí zatroubit na slona a štěstí si pro nás přijde. Že pro to není třeba udělat nic víc, než jednou za čas zmáčknout klakson.
Proč ne. Ten plechový slon tam stále stojí. Mezi Dvorem Králové a Trutnovem. Šťastnou cestu.
Převzato z roup.blog.respekt.cz
Smlouvejte s bohy
Je spokojený, jemu to tak funguje, tedy to je v jeho případě funkční hypotéza. Vypracoval si ji během svého života, avšak její platnost končí za hranicemi jeho těla. Každý si musí vypracovat svoji vlastní hypotézu. Svoji vlastní pravdu. Kterou pak může nabídnout ostatním, kterou by jim ale (myslím si) neměl nutit.
Pro leckoho může být autoritou známý herec, zpěvák, spisovatel, vědec, nebo třeba filosof. V dnešní době k těmto autoritám můžeme směle přiřadit "Duchovní učitele". Vznikají jako houby po dešti. Kvalifikace takovéhoto "duchovního učitele" není nijak zvlášť specifikovaná. Většinou se titul uděluje na základě vlastního přesvědčení dotyčné osoby. Prostě jednoho dne nabydete přesvědčení, že víte více než ti ostatní a že je třeba to ty ostatní naučit. Prohlásíte se za duchovního učitele a tepete do ostatních (těch kteří mají jiný názor), dokud se jejich pohled na svět nepříblíží tomu vašemu. Kdo polemizuje s vašimy názory, je označen za notorického osočovatele, který není informovaný.
"Guru je ten, kdo po celou dobu zůstává pohroužen hluboko v Já, ten, kdo nevidí rozdílu mezi sebou a jinými. Není posedlý názorem, že on je osvícený a ostatní okolo něj žijí v žaláři ega. Jeho sebevláda je neotřesitelná a není nikdy ze svého klidu vyrušen." Šrí Ramana Maharši
To je poměrně trefná definice, jak by mohl vypadat "opravdový" duchovní učitel. A jaké že to máme duchovní učitele u nás doma? Jedním z těch známějších je určite ing.Jiří Vacek. Jeho pohled na svět z poslední doby by se dal shrnout v jeho citátu:
Moji odpůrci jsou silná a zlá ega a jejich tvrzení vycházejí z jejich nevědomosti a zla, kterým trpí. Proto vidí vše obráceně.
Panu Vackovi trvalo 60 let duchovní praxe, aby došel k tomuto tvrzení.
Ovšem že by bylo příjemné existovat bez (zlých) odpůrců. Naše "pravdy" by nebyly ohrožovány a mohli by klíčit v myslích těch "prostých lidí", kteří ještě nevidí svět v podobných barvách jako my sami.
Naproti tomu jiní tvrdí:
Nenechte si zabránit ničím a nikým v hledání vnitřní svobody. Poznáte, že prozření či osvícení je právě touto vnitřní svobodou ducha, univerzálního vědomí. Proto se nenechte omezovat žádnými dogmaty, nebo dokonce výhružkami. Učitelé, kteří strhují žáky jen k sobě, zamezují v duchovním pokroku nejen jim, ale i sobě.
Urvat si "titul" duchovního učitele (případně MISTRA) není zas tak jednoduché. Konkurence (i když nevýrazná) tu je.
Naštěstí se nedomnívám, že naši "duchovní učitelé" by klesli až tak hluboko jako "polobůh" Sai Baba. Ne snad proto, že by byli na nějaké morální výšině, ale spíše pro určitou míru skepticismu, který je vlastní společnosti v této zemi.
Osobně se domnívám, že práce na svém duchovním růstu je tím hlavním, čím mohu přispět světu okolo sebe.
V každém našem konání musí být určitou měrou přítomna víra (není myšleno v náboženském smyslu slova). Víra je vždy důležitým předpokladem zdaru. Ale stejně tak se může stát i příčinou zmaru.
Cituji: "...Zjistil, že bylo znásilněno v oblasti anusu. Dítě bylo převezeno do Bangalore a znovu vyšetřeno. Druhé vyšetření znásilnění potvrdilo. Dr. Bhatya, který měl sám sexuální styky se Sai Babou po šest let, věřil, že tím slouží bohu.
Šel za Sai Babou a řekl mu: 'Proč tohle děláš s malými dětmi, když máš k dispozici starší studenty a nás dospělé?'
Sai Baba odpověděl: 'Nesmlouvej s bohem.'"
Převzato z roup.blog.respekt.cz
Nízké napětí ve vztazích
Moje dcera prožívá trochu smutné období. Rozešla se s přítelem, s nímž měla vztah více než šest let. Zkusili si společnou domácnost, ale nějak to nevyšlo, chlapec zjistil, že by si chtěl ještě užívat svobody a sexu...Je mu teprve 21 let, je to pochopitelné. Moje dcera se rozhodla, že příští vztah je třeba budovat s někým zralejším.
Nyní se seznámila na internetu s jiným chlapcem. Je mu 26 let. Předpokládala, že by mohl být již zralejším exemplářem mužské populace, ale jak se ukazuje, jeho ego je zakrnělé a hledá spíše náhražku matky, osoby která se stará o jeho růst, věnuje mu svou pozornost a je mu plně k dispozici. Zralost prostě není nějak úzce spjata s věkem
Problém i výhoda mé dcery je v tom, že je poměrně vyzrálou osobností na svůj věk. Hledá někoho, kdo by respektoval její osobnost a jehož osobnost by mohla respektovat ona. Nehledá ochranu, zajištění, nehledá otce, hledá partnera. Měla pocit, že je nějaká divná, když chce odevzdání, důvěru a upřímnost, toleranci a citlivost, když chce prostě lásku. Určitě je divná. Divný člověk je přeci ten, který se vymyká obecnému průměru.
Hovořil jsem se svou dcerou o vztazích, jak je vidím já. Není to tedy pohled objektivní, alespoň si nečiním nárok, aby tak byl vnímán.
Vymyslel jsem takovou elektrotechnickou metaforu. Představme si lidi jako zásuvky a zástrčky. Zásuvky i zástrčky jsou vyráběny ve větších či menších sériích. Jednoho dne přijde ten čas, kdy se zásuvky i zástrčky začnou shánět po svém protikusu, aby mohlo dojít ke spojení. Problém je v tom, že každá zástrčka potřebuje k dobrému spojení správnou zásuvku a naopak. Jeden z typů zástrček se domnívá, že je možné svou zásuvku přizpůsobit tak, aby bylo spojení funkční. Nejde to. Někteří lidé se o to snaží (a snažit budou) po celá dlouhá léta, zatímco ztrácí drahocenný čas.
Samozřejmě že zásuvky a zástrčky, které jsou vyráběny ve velkých sériích, to mají trochu snadnější. Jsou jich plné šuplíky, všude kam se podíváte se povalují a lehko si mohou najít své protějšky. V tom je jejich výhoda. Nevýhoda je v tom, že jich je tolik, že přes jejich spojení se přenáší pouze omezené množství lásky, takzvané nízké napětí. Asi jako když na baterii pripojujete další a další žárovky.
Snažil jsem se na nějakém případu demonstrovat tento stav a tak jsem na internetu chvíli "googlil", až jsem našel článek, který byl pro můj příklad jako stvořený. Jmenuje se "Ranní erekce a jiné prožitky".
Takto nějak si představuji sériové zásuvky a zástrčky. Mohou prožívat krásný a spokojený život, plný prožitků, jaké popisuje autor článku. Z komentářů pod článkem je vidět, že toto spojení je vnímáno jako určitá norma dokonalosti (rozuměj pro zástrčky a zásuvky běžného typu).
Pak jsou právě ty zásuvky a zástrčky, kterých je jen malé množství. Jsou vzácné. Jsou jen na přenášení vysokého napětí. Toto napětí nazývám "skutečná láska" a to co při spojení těchto zásuvek aktéři zažívají, nikdy ty sériové nepoznají. Je to mimo míru jejich představivosti a tak je to vůbec netrápí.
Ten kdo se trápí, jsou malosériové zástrčky a zásuvky. Jejich cesta je trnitá a dlouhá, jejich život je těžkou zkouškou, jsou na ně kladena těžká břemena a zkoušky. Nicméně dříve či později narazí na svůj protějšek a potom zažijí spojení, o kterém by mohl jen těžko kdo psát ve svém blogu. Ledaže by byl básník.
Musím přiznat, že zásuvka jako je moje dcera, je velmi ojedinělá a vzácná série.
Je dobrotiním, že sériové zásuvky netuší, jak může vypadat opravdové spojení. Snad jen proto může sériová zásuvka, kterou jsem své dceři prezentoval jako modelový příklad napsat takováto slova:
"Píchat probouzející se heboučkou a horkou přítelkyni do zadku má svoje zvláštní pervezní
kouzlo, pro oba, a pokud to děláte dobře a velice zkušeně, jsou Vám odměnou třeba slova „wow, přesně to jsem potřebovala :-)“, a její několikanásobný orgasmus. Pokoříte ji, a získáte ji zároveň."
Citováno z článku Radka Hulána
Ano, sériové zásuvky netuší co je skutečná láska, ale nejsou proto horší než ty malosériové. Všechny zásuvky co jich na světě běhá jsou tu potřeba. I ty co vytvářejí nenáročná, nízkonapěťová spojení jsou zapotřebí, jinak by tu nebyly.
Věřím že moje dcera nalezne svou malosériovou zástrčku. Nikdy nebudu schopen popsat to, co při tomto spojení zažívám já, ale přeji všem malosériovým zásuvkám to samé. Nejste tu sami. Někde blízko či daleko je váš protikus, čeká na vás tak jako vy na něho a jen vaše víra v jeho existenci vám jej pomůže najít. Nedělejte kompromis. Stojí to za to spojení.
Hudba: Panitares
Převzato z roup.blog.respekt.cz
Nešlapte po housenkách
"Kdybych se tak dožil až vyjdeš školu." Potom přišlo:
"Kdybych se tak dožil až se vyučíš." Potom zase:
"Kdybych se tak dožil až se oženíš." Dá se předpokládat, že jednou přišla i slova:
"Kdybych se tak dožil tvých dětí..."
Osobně se domnívám, že tím největším úspěchem je, pokud se člověk dožije své smrti.
Můj otec vypadal jako kdyby byl permanentně připravený na smrt, přesto že byl zavilý ateista. Pořídil si mne se svou matkou na základě mého nepovedeného bratra, který se během chůze mé matky do porodnice (bylo to asi dva kilometry) přiškrtil na pupeční šňůře a po dvou letech už to na něm bylo znát.
Pak se narodila moje sestra a rodiče dostali strach, že ji můj postižený bratr ublíží, tak byl odsunut do ústavu. Na jedné straně by bylo možné jim tento krok zazlívat, na druhé straně byl tou příčinou, že jsem se jako první náhradník dostal do hry. Bráchovi to asi bylo jedno. Vlastně nevím, jestli vůbec byl. Jeho tělo tady tedy bylo... asi tak třicet let. Pak šel tam odkud přišel.
Zůstali mi po něm tepláky s iniciálkami. To jediné mi zůstalo a ani to ne na vždy.
Můj otec stárnul jakoby rychleji než já. Přišly chvíle, kdy ho svět netěšil, jak už to u mnoha lidí neduchovního rozměru bývá a ani televize, ani jeho "koníčky" mu nemohli vrátit tu jiskru do jeho očí. Seděl na gauči a hleděl vyhaslým pohledem a já už tehdy věděl, že dříve tak zanícený diskutér již zemřel. Jenom to ještě nevěděl.
Když zemřel fyzicky, byl jsem už téměř zralý muž, už jsem věděl, že není neštěstí odejít, neštěstí je chtít odejít.
Je dobré, když odcházejí lidé, kteří už všechno řekli. Pak je jejich odchod snesitelný. Pak je přirozený. Můj otec mi toho mnoho neřekl. Nemluvil se mnou o tom, o čem bych se svým otcem mluvit chtěl. Ne proto že by nechtěl. On prostě nemohl. Je smutné pro syna, když nepřeroste svého otce. Stejně tak smutné je, když jej přeroste. Když se role obrátí a vy zjistíte, že autority jsou pryč, nebo se proměnily v neurotické děti a že od určité chvíle vám nikdo nic nového neřekne. Uvědomil jsem si, že všechno co je pro mne důležité, musí jít z mého srdce. Že ani ten nejchytřejší a nejmoudřejší člověk světa mi nemůže říct nic co už ve mě dávno není. Může mi říct jen to, co jsem v sobě ještě neprobudil, ale co tam vždy bylo. Co ve mě není, nikdy nikdo do mne nedostane.
Nevím jestli byl můj otec svatý. Možná ano. Moje matka svatá je. Nemyslím ve smyslu křesťanském, neměnila vodu ve víno, ani neuzdravovala nemocné, nic z té veteše. Byla a je jenom svou. SVÁ - TA. To je pro mne obsah slova svatý nebo svatá. Není to nic víc, ale také nic méně, než být svůj či svá.
Ono to zní velmi jednoduše, ale je to proklatě těžké. Až někdy na prahu dospělosti jsem si začal uvědomovat, že to jak se chovám, to co dělám, že to nemusím být nutně já sám. Můžou to být moji rodiče, moji příbuzní, učitelé, přátelé.. ojoj, kolik všech to může být, ale já to vůbec být nemusím. Já jsem tam někde uplně vespod. Byl jsem pěstěn a šlechtěn za účelem hladké existence v systému, ale může být, že jednoho dne se probudím ze svého spánku uvnitř vajíčka a začnu se stávat housenkou.
Housenky však pravda nejsou moc oblíbené. Žerou listy rostlin, na které si dělají jiní tvorové nárok. Je možné, že mne jako housenku lidé nebudou mít rádi. Lidé nemají rádi, když jim někdo ožírá "jejich" zeleninu. Možná by raději to nehybné vajíčko. Co už je komu do vajíčka. Nic nežere, jen leží.
Takový motýl, to je ovšem něo jiného. Básníci o něm píší básně, zpěváci jej oslavují ve svých písních...Faktem je, že bez housenky není motýla. Bez lidské SVÁ - TY! není té blankytné krásy, toho vyvrcholení lidské existence.
Můj otec, ať byl jakýkoliv, nebyl to špatný zahradník. Nerozšlapával vajíčka ani housenky. Možná používal nepříjemný postřik, ale snad mne tím udělal odolnějším.
A já se učím, stále se učím být svatým. A stále je to tak těžké. Najít tu křehkou rovnováhu, mezi zachováním své integrity a neničením integrity těch druhých. Ale je už něco krásnějšího, než takový motýl?
Svým způsobem jsem sám. Každý den od svého narození až do své smrti jsem sám. Ale tím pádem jsem také jenom sám sobě zodpovědný. Teď je ten čas, kdy mohu hrát "svoji" hru. Teď jsou zapnuty pomyslné kamery a mikrofony. Nebude žádné repete. Budou další hry, jiné hry. Ale tahle bude jen jedna jediná. A nikdo jiný za ni není zodpovědný, než já sám.
Převzato z roup.blog.respekt.cz
Milujeme Kofolu, Vodafone a tak.
V televizi se naparuje reklama. Nějaký mrňavý pes s parohy se tam mihne a pak mi Vodafone zdělí, že mám něco ve svých rukách. Podívám se a není tam nic než televizní ovladač. Vlastně je to pravda. Máme to ve svých rukách. Reklamu tedy určitě. Faktem je, že mám ve svém ovladači slabé baterky, takže musím vstát a přiblížit se k televizoru, abych mohl vypnout zvuk, ale alespoň mám pohyb. Máme to ve svých rukách a nohách.
Nepoužívám služeb Atlasu ani Centrumu a ani v budoucnu se na to nechystám. Přesto jsem si se zájmem přečetl rozbor jejich reklamních kampaní, tak jak byl uveřejněn na Lupě zde. Připadá mi velice trefný. Sám bych to nenapsal lépe. Bohužel pro mě.
Mám tušení, že v reklamě se točí obrovské peníze a přesto stále vznikají - z mého pohledu - další a další paskvily (není myšlen vynikající pořad co byl a už není). Říkám si, čím to asi je? Proč není možno reklamu přizpůsobit divákovi? Proč se má divák přizpůsobovat "kreativcům" z reklamních společností? Nu, někdy je to prostě zapotřebí. Musíme prostě trochu zblbnout, abychom nakupovali a nakupovali.
Co mají vlastně společného reklamy Atlas, Centrum nebo Vodafone? Z mého laického hlediska to, že se tváří, jakoby pouze informovali uživatele o své existenci. To je ovšem v našich podmínkách směšné. Všichni známe ty naše slavné tři operátory, svatá trojice Atlas-Centrum-Seznam je také profláknutá, takže opakovat nám neustále pisklavým hláskem: "Tady jsem! Tady jsem!" se nutně míjí naprosto účinkem.
V ideálním případě, bych po shlédnutí reklamy měl mít chuť na daný produkt. Měl bych ho chtít. Nebo si stále ještě myslí marketingoví stratégové, že adolescenti jsou natolik tupou komoditou , že přejdou kupříkladu k Vodafone jen proto, že si koupí (dle jejich názoru) "alternativního" Čtvrtníčka, nebo že polepí pár budek umělohmotným parožím?
Ano, je to tak. Opět jsem zase úplně mimo. V článku Láska je víc než racionální investice, Zdeněk Fekar hovoří o vynikajícím marketingovém tahu, který udělal Vodafone s tou svou "němou tváří". Dokonce to byl prý pomyslný jazýček na vahách, který jej přistrčil do náruče "psího" operátora. Ve svém článku hovoří o emocích a dokonce se v této souvislosti zmiňuje o lásce, což mne trochu hněte. Co už jsou dnes lidé schopni milovat. Vodafone , kofolu , svoje auto, snad ještě i pišingry? brrr. Ta inflace vzácných slov.
Ale zpět k reklamě. Emoce sobího psa asi opravdu nějaké vzbudila. Ve mě tedy poněkud nepříjemné, neb jsem měl pocit, že se mnou kdosi hodlá manipulovat, na což jsem z neznámých důvodů poněkud alergický. Ve Zdeňkovi Fekarovi ovšem ten samý spot vyvolal naopak emoce natolik příjemné, že jeho srdce směřovalo okamžitě do náruče Vodafone. A tak se mi zase vrací moje vlastní poznání, které neustále odstrkuji ze zřetele, přičemž se s ním přečasto oháním: "Ten má rád vdolky a ten zase holky". Lidé si nekupují tričko protože je hezké nebo kvalitní, ale protože mají rádi tu značku. Prostě je to cool, anýbrž božííí. Asi tak jako čivava s parohama a červenýma ponožkama.
Ne tak já. Já jsem skrblík. Jednou jsem si koupil pumy z výprodeje a pak jsem si to rok vyčítal. Potila se mi v nich noha a za ten rok se mi (naštěstí?) odlepila špička podrážky. Od té doby si kupuji české Prestige. Sice jsem v nich nikdy neviděl žádného sportovce s orosenou svalovou hmotou poletovat smyslně po obrazovce, ale zase je nosím už šestý rok a letmým pohledem do botníku jim ještě další rok prorokuji. A to jsou to moje jediné boty od jara do podzimu.
Nevím. Chyba je asi ve mě. Nejsem dobrý typ na reklamy. Nějak mne nechávají chladným... Tedy až na Rozmarné léto a ty utopence. Vždycky když si to pustím, musím si dát to víno a buřty v nálevu. Jak nad tím přemýšlím čím to asi tak může být, rodí se ve mě poznání. Už vím proč tomu tak je. Ta situace s utopenci na plovárně, řeči (intelektuální :-) okolo stolu, je to tak přirozené. Nikdo mi nic necpe. To jenom já bych se rád cpal jako oni.
Nu což. Reklamy se ubírají poněkud jiným směrem. Naštěstí pro moji poloprázdnou peněženku. Takže až se začnou namísto těch "ňuňuňu" pejsků objevovat nemluvňata, hostující ve Čtvrtníčkově vše objímající náruči, zase to bude těsně vedle. Tedy pro mne. Jinak samozřejmě "Někdo má rád holky, jiný zase vdolky". Jdu si pustit "Rozmarné léto". Nějak mi z těch keců vyhládlo.
Hudba: Spy Bayby aneb ukojebávka 1:17min
Převzato z roup.blog.respekt.cz
"Velké" objevy.
Ženy samotné jsou již od pradávna pečlivě zkoumanou premisou, pohříchu pak ponejvíce muži samotnými. Byl to starý Hippokrates, který nejenže anatomicky a psychologicky popsal jedno z nepříjemných ženských onemocnění, ale popsal i účinný způsob léčby.
Nejdůležitějším pohlavním orgánem ženy je hystera (děloha). Jestliže ji dost často nevyburcuje mužské sémě, nahrne se krev nahoru, což ženě zakalí smysly a může dokonce způsobit dýchací obtíže. Neklid, nerozvážnost, které se pak u ženy projevují, jsou tedy nemocí dělohy – hysterii. Naštestí lze tuto chorobu, pokud není v příliš pokročilém stadiu, snadno vyléčit. Je třeba dát ženě příležitost, aby ukojila svůj normální pohlavní pud a tím zároveň upravila svůj krevní oběh.
Po něm následovala zajímavá teze Aristotela, Platónova žáka. Ač nebyl přírodopisec, ale především filosof, vytvořil podnětné schéma podstaty a vývoje pohlaví. Tvrdí se v něm:
Všechno organické je ztvárněnou hmotou. Podstatné, v pravém slova smyslu tvůrčí je právě ono ztvárňování – a to je mužské povahy. Muž a žena se k sobě mají jako Slunce a Země, jako síla a látka. Jako by muž byl tesař a žena dřevo. Mužovo semeno obsahuje formující, životadárný prvek.
Aristoteles nepřisuzoval ženě při procesu rozmnožování jen intermediární roli jako starší biologové, kteří v ženském organismu viděli jen nádobu, nanejvýš živnou půdu pro mužský zárodek. I žena má podle něho podíl na zrodu dítěte. Vylučuje vlastní sexuální produkt, menstruální krev, která je "nehotovým semenem".
Právě to však podle Aristotela dokládá ženinu podřadnost. Teplota znamená sílu – žena je chladnější než muž. Jistě existují i u mužů rozdíly, zčásti závislé na stáří. Mladí muži jsou silnější a teplejší, proto plodí víc chlapců, zatímco starší muži – Aristoteles udává jako nejvyšší hranici plodnosti 71.rok života – se obvykle vzmůžou jen na dcery. Nerozhoduje však jen tělesná konstituce a věk. Důležitou roli hrají i vlivy vnější teploty. Vane – li studený severní vítr, rodí se víc děvčat, za teplého počasí víc chlapců.
Myslíme si, že jsme dnes mnohem dál. Tak jako si to mysleli Hippokratovi či Aristotelovi součastníci. Ale za pár stovek let se budou naši potomci usmívat nad našimi objevy stejně, jako my nad těmi Aristotelovými. Proto mne vědecké objevy příliš neoslňují. Jediné skutečné objevy jsou ty duchovní a ty si musí učinit každý sám.
Použitá literatura:
Aristoteles, Živočichopis, lX., 1. – Politika, l.,2
Tragédie z 11. září, aneb chytrolíni z mladé fronty nejsou dnešní
Milan Vodička se zřejmě domnívá, že k tomu, aby bylo možno nezaujatě a s použitím rozumu zhodnotit
fakta, je nutný odstup nejméně přes celý oceán.
"Nejneuvěřitelnější ze všech možných konspiračních teorií je teorie o tom, že dne 11. září se prostě Usáma bin Ladin a 19 fanatických muslimů rozhodli zaútočit na USA a podařilo se jim to."
Robert M. Bowman to říká naprosto narovinu. Nevěří, že by bylo možno provést útoky z 11. září. Přitom Bowman není tak leckdo. Je to bývalý plukovník amerického letectva a šéf programu Hvězdných válek, které měly ochránit USA během studené války.
Bowman není jedinou osobností, která zpochybňuje oficiální verzi toho, k čemu snad došlo dne 11. září 2001. Debaty se účastní čelní univerzitní odborníci, politikové a analytici. Většinou na internetu. Vyšla však už také celá řada knih a další se připravují.
Citát: Blisty.cz
Je těžké divit se američanům, že nevěří oficiální verzi událostí, zvláště ve světle informací, které jak bubliny již po několik let vyplouvají nad hladinu zapomění, aby nám trochu pšoukly do představy o dokonalé americké vládě, stojící na sponzorských darech zbrojních společností.
Nafez Moxadeqq Ahmed, ředitel britského vědeckého ústavu Institute for Policy Reseaarch and Development, zuřivě protestuje ve svých textech proti "absolutně nesprávné" oficiální interpretaci události. Vydal knihu The War on Truth (Válka proti pravdě). V ní uvádí důkazy, že západní vlády v současnosti ze strategických důvodů v různých částech světa manipulují "Al Kajdu", čímž kompromitují celou "válku proti teerorismu. To podle něho zpochybňuje celé oficiální vysvětlení událostí z 11. září.
Citát: Blisty.cz
Do dnešního dne neproběhlo žádné oficiální nezávislé vyšetřování událostí z 11.září (pokud nepočítáme vyšetřující komisi Kongresu, která vznikla až po nátlaku pozůstalých a jejiž otěže třímali Bushovi nejbližší spolupracovníci)Je skutečností, že většina lidí vidí jen to, co vidět chce. Vezměme si třeba pád budovy WTC č.7, která byla součástí komplexu a sloužila jako řídící centrum. Tato 47 poschoďová budova s masivní ocelovou konstrukcí, se složila jako domek z karet za 6,5 sekund ve stylu řízené demolice, přestože do ní žádné letadlo nenarazilo a byla jen lehce poškozená padajícími úlomky z věže WTC. Podle oficiální verze za zřícení mohl oheň. Pokud si "průměrný" američan prohlédne záznam tohoto pádu, těžko zabránit, aby se mu v mysli neurodilo několik kacířských myšlenek.
Mnoho blogerů se rozepisuje o tom, jak se mělo zatočit s komunisty. Objevilo se dokonce heslo "Zabij komunistu, posílíš mír." Přitom problém není v nálepce komunista. Problém je v naši přezíravosti a touze dosáhnout toho svého za každou cenu a všemi možnými prostředky. Bush rozhodně není komunista. Je to republikán. Ale nebyla to komunistická armáda, která vtrhla do iráku. Byla to obyčejná chamtivost a lhostejnost k lidským životům a cizí kultůře. Takový boj není možné vyhrát a USA si to začíná uvědomovat.Těm zvídavějším, co si raději dělají vlastní nezaujaté názory doporučuji:
Studie: Why Indeed Did the WTC Buildings Completely Collapse? profesor fyziky Steven Jones,
http://wtc7.net
http://www.911research.wtc7.net
http://truth911.net
http://pentagonresearch.com
http://killtown.911review.org/htb2.html
http://www.freedomfiles.org/war/pentagon.htm
http://st911.org
http://911truth.org
http://911blogger.com/node/3720
Film se nezabývá politickým aspektem věci. Pouze shrnuje fakta a svědectví. Zde je krátká ukázka.
P.S. Na přiložené fotografii si můžete prohlédnout speciální ocelové nosníky z WTC, které jsou jakousi fyzikální raritou, neboť se začali tavit ne při 1200 stupních celsia (jak je tomu obvykle), nýbrž již při teplotě 600 – 800 stupňů Celsia, což byla teplota uvnitř WTC. Doufejme že naše konvice na čaj není vyrobena z oceli této podobné. Byla by totiž nefunkční.
Převzato z Haask.bloguje.cz
Kamenná pohlaví
Stačí se procházet a popustit uzdu fantazii. Pokud hledáte cosi určitého, určitě to dříve nebo později najdete. Chcete – li to tam vidět, tedy to tam uvidíte. To co jste našli potom uspořádáte a dáte do své galerie na netu.
Kamenný penis nebo kamenné pozadí je bezesporu zajímavým zběratelským počinem. Navštivte proto pohlavní galerii a nechte se unášet ladnými křivkami, které nám dala matka příroda
Pejsci
Myslím si, že vlastnit jakoukoliv živou bytost je vrcholem zvůle a arogance. Není žádný jiný titul, který by nás opravňoval k vlastnictví živých bytostí, než naše síla a agresivita. Pokud tuto tezi přijmeme, potom ovšem musíme přijmout i její důsledek a sice že kdokoliv je silnější než my, má právo nás vlastnit a využívat ke své potřebě.
Nebylo jednoduché přesvědčit v minulém století některé lidské bytosti, že člověk nemůže zneužívat člověka. Otroctví bylo zdrojem levné pracovní síly a peněz nemá člověk moudrý nikdy dost. Nakonec se to po mnoha bojích podařilo. Člověk se očistil od té největší špíny. Našel sám sebe a své bratry. Nyní je tu však druhá fáze. Je třeba nejen vstát. Je třeba i vykročit. Jít dál v respektu k zázračnému úkazu stvoření. K životu všech bytostí.
Každý kdo chová nebo pěstuje psa, jakoby to bylo žito nebo řepa, každý kdo chce vlastnit živou bytost, podporuje systém zotročování. Psí utrpení, jejich život ve městech a v panelových domech, jejich krutý výcvik, to vše je jen nepatrný zlomek jejich vytržení z posvátného řádu přírody.
Dejme volnost sobě a druhým. Nebo alespoň zastavme ten neustálý bludný kruh. Zkuste žít bez psa. Zkuste žít s lidmi.
Petr Ornest