Ženy samotné jsou již od pradávna pečlivě zkoumanou premisou, pohříchu pak ponejvíce muži samotnými. Byl to starý Hippokrates, který nejenže anatomicky a psychologicky popsal jedno z nepříjemných ženských onemocnění, ale popsal i účinný způsob léčby.
Nejdůležitějším pohlavním orgánem ženy je hystera (děloha). Jestliže ji dost často nevyburcuje mužské sémě, nahrne se krev nahoru, což ženě zakalí smysly a může dokonce způsobit dýchací obtíže. Neklid, nerozvážnost, které se pak u ženy projevují, jsou tedy nemocí dělohy – hysterii. Naštestí lze tuto chorobu, pokud není v příliš pokročilém stadiu, snadno vyléčit. Je třeba dát ženě příležitost, aby ukojila svůj normální pohlavní pud a tím zároveň upravila svůj krevní oběh.
Po něm následovala zajímavá teze Aristotela, Platónova žáka. Ač nebyl přírodopisec, ale především filosof, vytvořil podnětné schéma podstaty a vývoje pohlaví. Tvrdí se v něm:
Všechno organické je ztvárněnou hmotou. Podstatné, v pravém slova smyslu tvůrčí je právě ono ztvárňování – a to je mužské povahy. Muž a žena se k sobě mají jako Slunce a Země, jako síla a látka. Jako by muž byl tesař a žena dřevo. Mužovo semeno obsahuje formující, životadárný prvek.
Aristoteles nepřisuzoval ženě při procesu rozmnožování jen intermediární roli jako starší biologové, kteří v ženském organismu viděli jen nádobu, nanejvýš živnou půdu pro mužský zárodek. I žena má podle něho podíl na zrodu dítěte. Vylučuje vlastní sexuální produkt, menstruální krev, která je "nehotovým semenem".
Právě to však podle Aristotela dokládá ženinu podřadnost. Teplota znamená sílu – žena je chladnější než muž. Jistě existují i u mužů rozdíly, zčásti závislé na stáří. Mladí muži jsou silnější a teplejší, proto plodí víc chlapců, zatímco starší muži – Aristoteles udává jako nejvyšší hranici plodnosti 71.rok života – se obvykle vzmůžou jen na dcery. Nerozhoduje však jen tělesná konstituce a věk. Důležitou roli hrají i vlivy vnější teploty. Vane – li studený severní vítr, rodí se víc děvčat, za teplého počasí víc chlapců.
Myslíme si, že jsme dnes mnohem dál. Tak jako si to mysleli Hippokratovi či Aristotelovi součastníci. Ale za pár stovek let se budou naši potomci usmívat nad našimi objevy stejně, jako my nad těmi Aristotelovými. Proto mne vědecké objevy příliš neoslňují. Jediné skutečné objevy jsou ty duchovní a ty si musí učinit každý sám.
Použitá literatura:
Aristoteles, Živočichopis, lX., 1. – Politika, l.,2
