Uvažuji o tom, jak je to s tím psaním. Kdysi jsem svému příteli říkala, že necítím potřebu psát pro ostatní, ale pouze pro sebe. Dnes je to jiné. Když čtu kupříkladu příspěvky na Respektu, pociťuji touhu také psát články, sice malou,ale je tam a to mě překvapilo.Cítím touhu ukázat jim(především ženám..jejichž témata jsou mi logicky bližší), že umím napsat lepší článek. Cítím touhu po jejich názorech, po komunikaci s nimi.Možná cítím touhu po jakémsi přátelství, neboť tady v Jánkách jsem velmi osamělá a není zde nikdo, s kým bych cítila potřebu hovořit.Cítím touhu po komunitě podobně uvažujících lidí.
Tím se dostávám k tématu počítač a požírač duší, jak to nazvala jedna blogerka. http://chabova.blog.respekt.cz/c/998/Mobilni-prokleti.html.
Bohužel v diskusi více tento pojem nevysvětlila.Ale vedla mě k tomuto zamyšlení.
To spojení ..požírač duší, se mi zdá docela trefné.Je z něj jasné, jak to autorka cítí.
S jejím názorem se zcela neztotožňuji, ale v souvislosti s článkem mě napadlo, že internet je zkrátka součástí dnešního života, je to jakýsi geniální průlom ve vývoji lidstva..o tom není pochyb.Je to obrovský krok vpřed, krok svobody a nezávislosti, krok seberealizace mnoha lidí.Nekonečný a nekončící:o)) zdroj informací. Obrovská pomoc všem , kteří si chtějí cokoliv "zkusit" , ale nevěří si nebo zkrátka nechtějí vstoupit do agresivní reality dnešního světa a pokusit se své vize zrealizovat "doopravdy".
Dosud je to pro mě jasné.
A teď se vrátím k těm "pocitům".Žiji se svým přítelem a mohu ho pozorovat. Můj přítel věnuje velký díl svého volného času práci s počítačem. Miluji jej a přeji si jeho štěstí. Pozoruji ho a mám z něj mnoho pocitů, mnoho poznání. Jedno z nich má právě spojitost s internetem.
Myslím, že můj přítel je velmi dobrý "pisatel", který rozhodně má co nabídnout světu. Myslím, že touží po seberealizaci, touží po tom zanechat tady po sobě otisk. Ostatně jako většina lidí, kteří si to uvědomí. Vidím člověka, který miluje svůj virtuální svět, který z bezpečí svého křesla v zatemnělé místnosti pozoruje svět..virtuální...a uspokojuje se dokonalým popsáním této skutečnosti, často geniálními vhledy do duší ostatních lidí, které možná i životy těchto lidí mohou ovlivnit. Vidím laskavého a citlivého člověka, který pro svou jemnost nemůže snést realitu ,ve které je nucen žít.Raději by tedy rychle zemřel.."aby to už měl za sebou". Proto žije v té virtuální. Pro to bezpečí a pro pocit růstu. Neboť kde nejsou výzvy, není boje, kde není boje je smíření a kde je smíření je růst.Virtuální růst.
Napadá mě, že si lidé , kteří jsou skutečně "napojeni na svůj počítač" vytváří virtuální situace,komunikaci, rodinu, práci,zkrátka svět..ve kterém se jim lépe žije. Není tam ten boj,emoce,zrady, nejsou tam hádky, tím, že druhé "nevidíme" tak nám jde s lehkostí používat humor i ve vypjatých situacích...a hlavně- počítač můžeme vypnout, můžeme ho ovládat.Máme nad ním ..alespoň zatím ..navrch.
Přemýšlím nad tím co píšu. I pro mě znamená počítač úžasný svět možností. Zatím jsem do tohoto světa pouze nakoukla..a přesto mě už hodně pohltil. Ve skutečnosti bych velkou část svého volného času ráda trávila na počítači..ale protože to zatím nejde(povinnosti,obsazenost přístrojů) jsem toho uchráněna. Co by se ale stalo, kdyby mé možnosti byly zcela otevřené?
Já nejsem příliš dobře ukotvená v realitě. Mnoho věcí mi vadí, neumím v nich růst, celý život mě de facto tíží..ale mám dojem, že.. musím(díky dětem především). Je mi jasné, že mít možnost..určitě bych mnohem více žila v realitě virtuální.
Jde jen o to, že v tom cítím jakýsi rozpor. Stále ve mě zní Oshovo tady a teď..a já cítím to tady a teď v tom kde žiju..i když se zdá, že právě internet je tou dokonalou součástí dnešního života. Jsou tedy blogeři(myslím tím všechny ,kdo s počítačem "žijí") tady a teď a my ostatní(kteří "nemůžeme") jsme pozadu?
Vracím se na začátek. I já chci rozprostřít své ego.. zajímá mě , co si o mých myšlenkách myslí ostatní. Zajímá mne diskuse o věcech ,které jsou důležité pro mne i pro jiné.
Není v tom vlastně jakési řešení?
..můj muž žije virtuálně, mohu tedy s ním komunikovat virtuálně..
Jen je v tom pro mne stále ten rozpor.I když naše komunikace virtuální je bezpochyby mnohem víc tvůrčí než ta reálná.Rozpor je v tom, že občasné setkání v realitě nás může..a děje se to .. překvapit...je to zkrátka jiné, většinou mnohem "těžší:..a to právě proto, co nám virtuální realita nemůže dát...a to jsou pravé, nefalšované emoce, které se projevují v pohybech, řeči těla, výrazu, pachu, tónu hlasu..to vše nám motá hlavu..a jakoby odvádí pozornost od daných témat.
Ale je to opravdu tak? Není to právě ta zavádějící výhybka do země snů, kde problémy "neexistují"?
Také mě napadá ,zdali to všechno, co k tomuto tématu cítím, není pouze boj s mým mužem a touha po jeho pozornosti, kterou věnuje spíše počítači. Říkám ne a ne a ne. Je jedno jestli lidé sedí u počítače nebo opravují auto či myjí podlahu. Je to prostě to, co je baví.
Ale vrátím se k požírači duší. Mám-li virtuální rodinu, vztahy, práci a seberealizaci, sex a vše co by mě mohlo napadnout..může v této "konkurenci" , která je daná především možností naprosto ovládat tuto virtuální realitu..bez zpětné vazby(neboť stále je tu ta možnost vypnutí počítače)..soutěžit ta žijící rodina,ta nudná a nenaplňující práce, ten stereotypní sex a vůbec ten celý nezajímavý člověk..o kterém nikdo vlastně ani neví?
Je tedy naše duše rozprostírající se na internetu svobodná anebo je požírána sněním o tom..jaké by to mohlo být..kdyby..
Silvie
